Nedaleko Soběšic, za památným lesem Bitovínem, kde byla svedena tenkrát za třicetileté války ta velká bitva, je rybník Marouškovec. Lidé se báli kolem něho chodit, protože věřili, že v něm hospodaří vodník.

Jednou, bylo to takhle v pozdním odpoledni, šel do Bukovníka soběšický sedlák Janout. Aby si zkrátil cestu, vzal to po hrázi Marouškovce. „Přece se nebudu bát lidskejch povídaček o vodníkovi,“ utěšoval se. Nestačil ani domyslet a už před ním stál zelený mužíček. „Kampak tak pozdě odpoledne, hospodáři?“ ptal se úlisně. „Ke kováři do Bukovníka,“ odpověděl Janout. „Já bych tolik potřeboval hák, nepřines bys mně ho taky?“ domlouval se vodník. „Dobře se ti odměním.“ Janout slíbil, ale jen byl z dohledu rybníka, bylo po strachu. „To tak, ještě s hákem se mu potáhnu,“ mudroval si pro sebe.

U kováře v Bukovníku vyřídil, co měl, ale o háku ani muk. Pak si zašel do hospody na jedno pivo. Bylo tam plno, vyprávělo se, popíjelo, kdo by hlídal čas? A bylo už k půlnoci, když se Janout ubíral k Soběšicům. Na milého vodníka si vzpomněl až u hráze rybníka. Vzal to tedy oklikou po louce. Daleko ale nedošel. Uprostřed louky na pokraji mokřiny stál vodník. „Tak co, neseš mi ten hák?“ „Zapomněl sem, pane vodník, dočista sem zapomněl,“ vymlouval se sedlák. „Tak zapomněl? Tos neměl, tos neměl. Na soběšickýho vodníka se nezapomíná. Ale odměny se přece jen dočkáš.“ A než se Janout nadál, švihl ho vodník vrbovým proutkem třikrát přes nohy a zmizel.

Janout do Soběšic nedošel. Jako podťatý se svalil na kraji bažiny. Ráno ho tam našel soused, když jel pro krmení. Víc se už Janout na nohy nepostavil. Dávali mu vobklady z křenovýho lupání, jitrocele, černýho kořánu, vomejvali arnikou a řepíkem, zaříkávali proti uhranutí, i přízi pálili, ale nic naplat. Proti vodníkovo kletbě ztrácely zaříkávání i síla bylin svou zázračnou moc.