Jméno Soběšice mělo v prvních středověkých písemnostech podobu Sobyezicz, Sobieczicz, čili sídlo lidí patřících Sobatovi, Sabatovi či možná Sobjetovi.

Feudál s podobným jménem však z historických pramenů znám není. Pozdější doba přinesla i různé varianty jména jako Sobieticze či Sobieczitz, v některých farních knihách bylo tu a tam o písmeno víc či méně, záleželo na pisateli, jak přizpůsobil místní název, když psal latinsky či německým švabachem.

rytir

soběšice byly odjakživa zemědělskou obcí. Obyvatelstvo tvořili poddaní, kteří robotovali na půdě feudálů. První zmínky o Soběšicích jsou proto jen kusé a strohé. Letopočet založení obce nikdo nezná, a proto byl odvozen od nejstarších záznamů, v nichž je jméno Sobyezicz uvedeno - 1381.

 
Poznámka: Jetišov je malá vesnice, součást Nihošovic u Strakonic. Dnes tam žijí jen dvě desítky obyvatel. Nejstarší záznam pochází z roku 1253, kdy tu bylo sídlo vladyky Bohuslava.

Podle úředních zápisů z let 1380 až 1394 vlastnil zdejší dvůr a poddané Karel z Zietossowa (patrně z Jetišova - viz poznámka vpravo), který zemřel bez přímých dědiců a majetek tak měl připadnout králi, jestliže nikdo neprokáže nárok na pozůstalost. Po tak zvaném provolání odúmrtě v Sušici 26. března 1381 se přihlásil k majetku Heřman z Radkovic, který prohlásil, že již dříve dvůr (in Sobyezicz) koupil. Dle zápisu dosvědčil Racek ze Žihobec před místosudím Otíkem z Chrastu, že je to pravda, že Heřman drží dvůr v Soběšicích již rok.


Pár souvislostí. Ne každý si hned představí, jaká doba je rok 1381. Tudíž: Bylo tři roky po smrti nejslavnějšího českého krále Karla IV. a vládl jeho syn Václav. Čas rozkvětu země končil, Evropu sužovaly neúroda, mor a náboženské nepokoje. Jan Hus byl teprve v dětském věku a prostí lidé neuměli číst a psát. Dvacet let před tím byl dostavěn hrad Kašperk a až za 111 let objevil Kolumbus Ameriku. A ještě nejméně další dvě století lidé věřili, že je země placatá.

xxx

Soběšice však zcela jistě vznikly dříve než tvrdí oficiálně stanovený letopočet 1381. Například podle soudních akt pražské biskupské konsistoře jsou už roku 1378 ve sporu o ustanovení faráře v Bukovníku jmenováni jako svědci Bohuslav a Vojtěch ze Soběšic. O svědcích více podrobností uvedeno v aktech není, zda tam mají majetkovou držbu, či pouze bydliště coby poddaní. Jisto jistě ale obec již nějakou dobu musela existovat, když její jméno zaznělo při identifikaci svědků u soudu. Skutečné založení tudíž sahá mnohem hlouběji před rok 1381, nezachovaly se však žádné písemnosti, takže přesný letopočet, kdy tady první osídlenci postavili obydlí a začali obdělávat půdu, není čím určit a doložit.

vyprávěl kdysi pan učitel soběšickým dětem, že na vrchu Hůrka stávala ve středověku tvrz loupeživého rytíře, který se svými kumpány přepadával povozy kupců putujících Zlatou stezkou z Bavorska do Čech. Když měšťanům - prý Budějovickým a Plzeňským - došla trpělivost s lupiči, povstali proti nim, tvrz rozbořili a srovnali se zemí. Jestli měl starý kantor pro své vyprávění nějaké podklady, nebo se jen zajímavou báchorkou snažil dětem osvěžit hodiny dějepisu, už nelze zjistit. Nežije ani pan učitel ani školáci, kteří to slýchávali a pak v dospělosti vyprávěli dál. Písemné záznamy o soběšickém loupežníkovi neexistují (alespoň dosud je nikdo neobjevil) a žádný archeologický průzkum, který by odhalil zbytky tvrze, se na Hůrce nekonal.

Pravdivá ale je jiná ústní pověst, podle níž byla na návrší nad vsí směrem na Bukovník svedena bitva se Švédy, z čehož má i pramenit název místa - Bitovín. Obecní kronika uvádí, že zde lidé dlouhá léta při obdělávání polí nalézali množství koňských podkov, ostruh a kusy zbraní. V době třicetileté války (1618-1648) táhla českou zemí švédská vojska několikrát i směrem do Bavorska a utkala se na mnoha místech s rakouskými oddíly. Bližší podrobnosti střetu vojsk však známy nejsou. Ačkoli si v sousedním Bukovníku o bitvě vytvořili hezkou stezku pro turisty, jde pouze o fabulaci a domněnky, jak bitva vypadala. Reálné podklady pro to neexistují. Historické prameny se o nějaké konkrétní švédsko-rakouské bitvě na Bitovíně, natož o jejím průběhu, nezmiňují. Podobných bitev se v oné době udály stovky.

soběšice byly vsí majetkově smíšenou - půda i poddaní nepatřili jednomu feudálovi, nýbrž náleželi pod několikero rula panství. Dokládá to například výpis z Berní ruly z roku 1654, v níž je uveden soupis půdy a soběšických poddaných. (Berně = daně. Berní rula – soupis pozemků, který sloužil jako podklad pro výběr daní.) V uvedené době zdejší nevolníci patřili Johanitům strakonickým, vedeným velmistrem Rudolfem hrabětem Coloredem, dále Johanitům z Čimic, největší část jich náležela k panství žichovickému, v držbě Alžběty z Kolowrat a jen dva k bílenickému statku rytíře Zdeňka Ježovského z Lub. Od Kolowratů roku 1707 koupil žichovické panství (a tím i soběšické a damíčské statky) Jan Filip Lamberk, hrabě, později povýšený do knížecího stavu, kardinál a pasovský biskup. Koncem 18. století pak panství přešlo z rakouské linie rodu Lamberků na bavorskou.

erbObec v té době tvořily jednotlivé selské dvory, místní lidé se podle velikosti hospodářství dělili na sedláky, zahradníky a domkáře. Postupem let přibývalo malých usedlostí bez půdy, jejichž majitelé vypomáhali na selských gruntech. V zápisech obecních kronik byli uváděni zemědělci rustikální (starousedlí), kteří měli za povinnost robotovat na panských polích - tak zvaném dominikálním majetku. Panským dvorem Lamberků, kteří tu drželi nejvíce statků, bylo číslo popisné 1 a bývalý ovčín.
Poddaní Lamberků měli - jak uvádí obecní kronika - mnohem tvrdší život než ti, kteří náleželi strakonické vrchnosti. Robota byla v Rakouském císařství zrušena až v roce 1848. Z té doby je zaznamenána historka, jak jeden soběšický poddaný Lamberků právě vezl dřevo z Žichovic do Strakonic, když se cestou doslechl, že byla robota zrušena. Vypřáhl tedy koně, shodil klády z vozu a jel domů. Což svědčí o tom, že svoji vrchnost v oblibě neměl. Úřady ale stejně donutily rebela práci dokončit. Jak známo z historie, císař Ferdinand V. nedal poddaným svobodu z dobrotivosti, ale až pod tlakem lidových bouří, a to ještě pozvolna a s podmínkami - z poddanských břemen se museli vykoupit a za získanou půdu zaplatit státu i vrchnosti dávky.

mapa Mapa Čech, kterou nakreslil
Jan Kryštof Müller roku 1720, byla první mapou, která zaznamenala existenci Soběšic.
(Více zajímavostí o vyobrazení obce na mapách najdete
v rubrice Staré mapy.)
 

 

v druhé polovině 19. století se v Soběšicích vedly silné spory o obecní pozemky, pastviny a lesy, kronika uvádí, že měly výměru 406 jiter 702 sáhů. Což bylo zhruba 234 hektarů (jitro katastrální = 57,5464 arů, sáh čtverečný = 3,60 m²). Spory se táhly více než padesát let a způsobily hodně rozepří mezi obyvatelstvem. První pokusy o rozdělení pozemků se objevily v roce 1854, ale pro nesoulad názorů se s dělením začalo až v roce 1864 za rychtáře Pelešky (po chalupě Průšky). O účast na parcelování byla požádána Královská komora pro země české v Praze a jejím výnosem ze dne 4. prosince 1872 bylo povoleno pozemky rozdělit mezi zájemce za úhrnný obnos 20 tisíc zlatých, splatný během 20 let, a úroky použít k prospěchu ostatních občanů. Ani přes výnos královské komory nebyly hádky ukončeny a znesváření obyvatelé žádali vyslání zemské komise. Objevovaly se mnohé nepravosti ve snaze získat co nejvíce z děleného majetku.
K samotnému soudu o dělení došlo až v letech 1889-1892. Někteří občané, kteří se i pak zastupitelstvu postavili na odpor, byli za něj dokonce obžalováni a u soudu v Písku uznáni vinnými. Josef Petřík byl odsouzen na 6 neděl vězení, František Bernad na 3 neděle, Josef Uhlík (Kursík) na 3 neděle, Václav Šandara na 3 neděle, Matěj Žejdl na 8 dní.

V roce 1894 se mělo přikročit ke konečnému rozdělení, ale někteří Soběšičtí opět nesouhlasili. Proti způsobu rozparcelování byly neustále vznášeny námitky. Část pozemkových dílů už byla zaknihována s novými majiteli, ale po podání protestů se dělením opět zabývaly soudy. Nejvyšší soud ve Vídni dokonce rozhodl o neplatnosti aktů a nutnosti vymazání z knih, což dále zvýšilo zmatky, co komu vlastně náleží. Rozbroje za všechna léta neumělo vyřešit ani obecní zastupitelstvo, ani Okresní hejtmanství v Sušici, ani Zemský výbor v Praze. Spory se protáhly až do 20. století, nebyly vyřešeny k spokojenosti všech ani do zániku rakousko-uherské monarchie a urovnávaly se ještě po vzniku Československé republiky. Jak uvádí obecní kronika, hádky o dělení pozemků se staly příčinou dlouholeté nevole mezi druhdy svorně žijícím obyvatelstvem.

stara skolake školní výuuce docházely soběšické děti počátkem 19. století do Bukovníka. Když jich tam ale roku 1826 bylo ze všech okolních obcí 210 (z toho soběšických na šedesát), počali se lidé vzpírat a nechtěli připlácet na další podučitele. Soběšičtí radní proto zažádali roku 1831 o zřízení vlastní školy. Museli se zavázat k plnění břemen spjatých se školou - vystavět a udržovat v pořádku školní budovu, dodávat potřebné palivo a vyplácet služné učiteli v částce 70 zlatek stříbrných (zlatky stříbrné se razily v Rakousku do roku 1892, poté byly nahrazeny korunami).
Prvním soběšickým podučitelem se stal František Kolář, který se na podzim roku 1834 přistěhoval do vsi a učil provizorně v č. 46 u Dragounů. Pro stavbu školy vyhlédla obec místo na návsi, kde dříve stávala kaplička Panny Marie Sněžné, kterou do budovy včlenili a již na jaře 1836 se v zde začalo vyučovat. V tu dobu do ní chodilo 80 dětí. Od roku 1880 se vyučovalo už ve dvou třídách a od roku 1891 byla povolena i třetí třída. Vždyť sčítání lidu rok předtím zaznamenalo v obci 974 obyvatel, 436 mužského a 538 ženského pohlaví.

při sčítáni lidí v roce 1910 měly Soběšice 990 obyvatel. Což bylo historické maximum, od té doby se počet lidí trvale žijících v obci snižuje. Živili se hlavně zemědělstvím. Pěstovali žito, ječmen, vikev, pelušku, čočku a hrách. Z okopanin brambory, zelí, tuřín (jako potravinu i krmivo), pěstoval se zde i len. Počátkem minulého století se ve vsi dokonce zpracovával a tkalo se z něj sukno. Posledním tkalcem ve vsi byl starý Vojtínek (Bernad).

Obec vlastnila 75 hektarů, 23 arů a 92 m² lesů, nejlépe se dařilo smrku, borovici a modřínu. Ačkoli v okolí se ve velké míře pěstovaly buky (v mačických a žichovických lesích a dokladem toho je i jméno Bukovník), v soběšických lesích se téměř nevyskytovaly. Hospodáři měli zřejmě větší zájem o rychleji rostoucí dřeviny. Stromy byly vysázeny i podél silnice vedoucí přes náves. Staletá lípa stála na panském dvoře (čp. 1) před stodolou, když byla v roce 1906 poražena, měla v průměru 1,4 metru.

ves

Sčítání dobytka v roce 1925 zaznamenalo v obci 37 koní, 526 kusů hovězího dobytka, 119 ovcí, 66 koz, 186 prasat, 131 králíků, 1485 slepic, 79 kohoutů, 239 husí a 4 krůty. Skutečná čísla byla pravděpodobně vyšší, neboť lidé se při sčítání obávali daní či poplatků a uváděli nižší počty. Včelstev se odhadovalo na 50 úlů. Z řemeslníků zde bylo nejvíce zedníků, truhlářů a kolářů. V roce 1926 jsou uváděni 2 kováři, 3 obchody, 3 obuvníci, 2 krejčí, 1 řezník a 2 tkalci. Dále 4 hostince, 1 filiálka konzumu, 3 mlýny, 2 pily, 1 obchod s vejci a 2 hokyně. Po domácku se vyráběly nejšle čili dřeváky, nůše, košíky, kosišťata, hrábě, ošatky na chleba. Na Parýzku se vyrábělo cementové zboží, u silnice za novou školou stávávala cihelna.

Zedníci a stavební dělníci pracovali u různých firem zejména v Plzni. Pěšky chodívali v neděli odpoledne do Žichovic na vlak a zase pěšky se po týdnu vraceli. Ženy, které zůstaly doma s dětmi, musely hospodařit na polích. V zimě chodily do lesů party drvařů na práci, kterou nazývali panskou robotou, neboť místo platu dostávali chvojí, vršky stromů a pařezy. Ženy domkářů a nemajetných jezdily do řepných krajů na pletí a okopávání cukrovky. Za sezónu si vydělaly okolo 500 Kčs. Jak moc to bylo? Pánský oblek stál zhruba 700 Kčs, boty stovku, kilo másla 26 Kčs a vepřového ke dvaceti korunám. Na podzim se jezdilo i s dětmi do okolí Žatce na česání chmele. Ještě dříve - za Rakouska - chodívali Soběšičtí na chmel údajně i do Bavorska, a to pěšky.

horicednes lesnatý vrch Hořice vyčnívající nad obcí býval holý (více fotografií v rubrice Fotky z archivů). Jako první se přičinil o jeho osázení stromy učitel Šafařík už kolem roku 1890 a v této snaze pak pokračovaly další generace. Někteří lidé ze vsi zjistili, že vápenec z Hořice lze pálením zpracovat na vápno a postavili na severním okraji kopce lom a provizorní pec. Vápno bylo velmi kvalitní. Kvůli nedostatku financí, nedokonalosti pece i nepochopení některých podílníků nakonec ale s pálením přestali. Přesto ho vypáli tolik, že škola dokončená roku 1911 se stavěla údajně jen pomocí soběšického vápna. Hlavním organizátorem těchto pokusů byl Václav Řehoř, který s pálením skončil až ve 40. letech minulého století. V souvislosti s těžbou vápence se objevovaly i zprávy o úmyslu vybudovat odbočku železnice do Soběšic a těžit vápenec z vrchu Hořice průmyslově. Z plánů naštěstí sešlo a Soběšice nepřišly o svoji malebnou dominantu.

Až neuvěřitelně zní dneska fakt, že v obci fungovaly tři hudební kapely a v každé druhé chalupě se našel nějaký muzikant. Mnoho lidí, které neuživilo zemědělství, odjíždělo za prací k cirkusům do cizích zemí. Například v roce 1929 odjelo k různým cirkusům putujícím po celé Evropě i Orientě, 19 hudebníků a 25 dělníků.

zastupitelé v první polovině 20. století se příliš nepřičinili o rozvoj vesnice. Jak praví obecní kronika, panovala mezi nimi určitá sobeckost a sousedská zášť. Sváry vzniklé při dělení obecních pozemků přetrvávající více skolanež půl století poznamenaly život obce. Výraznějšímu budování čehokoli nového škodila vzájemná nevraživost. Mimo postavení nové školní budovy v roce 1911, nezaznamenaly Soběšice žádné zvelebení, ačkoli měly poměrně velké příjmy z obecních lesů. Vždy když byl podán někým návrh na něco nového, vystoupil jiný radní a protestoval, aby snížil prestiž konkurenta a vyzdvihl svoji.

Například připojení Soběšic na elektrickou síť bylo navrženo již v roce 1932, kdy bylo založeno Družstvo pro rozvod elektrické energie. Zastupitelstvo však odmítlo dát příspěvek na budování rozvodů a tak z úmyslu sešlo. Slavnostní rozsvícení obce se proto konalo až 17 let poté, v roce 1949. Podle zápisů z obcecního zastupitelstva podobným způsobem skončily i návrhy na zavedení vodovodu, jenž měl zmírnit nouzi o vodu, kterou obec trpěla, neprošel ani návrh na kanalizaci či další výstavbu.

pomnikV roce 1923 byl na návsi postaven pomník padlým vojínům v 1. světové válce. Náklady činily 5440 Kč a 10 hal. Kámen si na něj přivezli stavitelé ze Stružinců.

Jako významný pokrok vnímala obec v roce 1930 zřízení státní autobusové, tzv. poštovní linky Horažďovice - Soběšice - Nezdice. Nejen kvůli spojení s městem, ale lidé se pyšnili i tím, že jméno obce zaznělo v souvislosti se zřízením spoje při jednání Parlamentu v Praze. Pro malou vytíženost však byl provoz 31. 1. 1933 ukončen.

Velikou snahu o zvelebení obce vyvíjel na přelomu 30. a 40. let zejména řídicí učitel Rudolf Pešek. Přišel s programem nazvaným Lepší Soběšice. Ten měl znamenat rozvoj a zkrášlení obce. Poté, co Hitler zabral Sudety a republika přišla o nejznámější letoviska Šumavy, měl se zdejší kraj stát přitažlivým pro turisty a rekreanty z vnitrozemí. Lesy přinášely do obecní pokladny dost peněz na investice a pochopení našel i na úřadech v Sušici a v Praze, které přislíbily subvence.

V plánu byla úprava návsi, vydláždění prašné silnice žulovými kostkami, vybudování chodníků, kanalizace, koupaliště, hřiště pro mládež, na vrchu Hořice měl vzniknout park a být vystavěn kostelík. Velkorysé představy zahrnovaly postavení obecního kulturního domu i měšťanské školy. Vedení obce podalo žádost o zřízení telefonní a poštovní stanice a autobusového spojení do Sušice a Strakonic. To vše se ale odehrávalo v kulisách okupace Československa a druhé světové války.

válka zasáhla tragicky do života obce, podobně jako celé země. Potraviny byly pouze na příděl, lidé se obávali veřejně projevovat, aby je někdo neudal úřadům. Politický život v obci zcela ustal, ačkoli byl před válkou poměrně různorodý a rušný, zejména před volbami. Obecní kronika popisuje, že se všichni nechali zapsat do jediného povoleného politického hnutí Národní souručenství, nikdo nevstoupil do fašistické Vlajky, jen někteří občané se přihlásili za Němce.

Do vsi párkrát vtrhli němečtí vojáci a prohledávali domy. Lidé měli povinnost hlásit počet chovaného dobytka, husí a kachen. Vojáci zabavovali utajené kusy i schované zásoby masa či mouky. Několik občanů bylo kvůli zatajování dokonce odsouzeno na tři měsíce do vězení, které si odseděli naštěstí jen v Sušici, a k peněžitým pokutám.

Sušické Listy otiskly v lednu 1941 oslavný článek o programu Lepší Soběšice a snaze stát se vzornou obcí. Úsilí ale skončilo nezdarem. Největší díl viny připisuje obecní kronika řevnivosti mezi občany a také Václavu Kolářovi, který se přihlásil k německému občanství a sledoval v obci vlastní zištné zájmy. Zorganizoval petici proti zvýšenému obecnímu rozpočtu na zvelebování. Podepsalo ji 93 občanů, z nichž pak 70 podpis odvolalo, když úřad v Sušici prošetřoval důvody protestu. Tehdejší obecní kronikář Josef Sváta situaci doslova okomentoval: Je to smutná historie, jak se vedení obce, zastupitelstvo a občané zúčastnili úsilí o zvelebení Soběšic. V kronice vše popsal - dle jeho slov - pro výstrahu a příklad budoucím generacím, aby viděli, co způsobují nesváry a rozepře. Definitivně pak program Lepší Soběšice zhatila stále se zhoršující válečná situace a tvrdší postup protektorátních úřadů.

Přesto se některé plány i ve válečné době povedlo uskutečnit: 1. března 1941 začal jezdit denně autobus do Sušice a čtyři dny v týdnu do Strakonic. V únoru 1942, spustil autodopravce Karel Vojík v hostinci U Korálů promítání stálého biografu. První uvedený film To byl český muzikant provázel velký zájem a nával lidí. V červenci 1943 byl postaven na Hořici vyhlídkový pavilón - a to dokonce bez úředního povolení. V době okupace byly taneční zábavy zakázány, zato hned po jejím skončení v altánu často vyhrávala muzika a tancovalo se. Od září 1943 začal fungovat ve staré škole (kapličce) na návsi poštovní úřad.

v květnu 1945 osvobodila zdejší kraj americká armáda. Obecní kronika popisuje, jak lidé toužebně očekávali její příchod, jelikož přes Soběšice směrem na Kašperské Hory a dál do Bavorska prchaly zbytky německých oddílů, často i s těžkou technikou. Až do vsi bylo údajně slyšet vzdálené výbuchy při spojeneckém bombardování německého Norimberka či rakouského Lince a tamní zbrojovky Göringswerke. Místní se stali i očitými svědky náletů amerických hloubkařů, kteří ze vzduchu ničili projíždějící kolony. Trosky několika zničených německých tanků stály ještě dva tři roky po válce podél silnice k Damíči. Obec se osvoboditelů dočkala 7. května odpoledne, kdy na náves dorazil džíp a tři tanky. Uvítal je špalír jásajících, místní hudba, děvčata v krojích a svátečně oděná školní dítka. Američané si zde na několik dní zřídili posádku, lidé je ubytovávali ve svých chalupách a večer pro ně pořádali taneční zábavy.

pomBěhem druhé světové války přišlo tragicky o život několik soběšických občanů. Jejich současníci se k nim ale zachovali s poněkud menší pietou, než k padlým v první světové válce. Těm postavili na návsi památník, ale své vrstevníky z druhé války nechali upadnout v zapomnění. Pochopitelně ne všichni z těchto rodáků zahynuli přímo se zbraní v ruce a boji za svobodu, totéž se ale dá říci i o těch z první války. Byla to přece právě válka, která jim všem zkrátila životy. A tak se snad sluší učinit o nich alespoň malou zmínku (vpravo), když už nejsou připomenuti jiným způsobem.

Po válce se postupně život vrátil do obvyklých kolejí. Potraviny i další zboží byly sice stále na lístky, ale od března 1946 sortiment v obchodech obohatily zásoby UNRRA, které doputovaly do Evropy s americkou armádou. Mnoho z konzerv s hotovými jídly a různé pochutiny viděli Soběšičtí poprvé v životě. Zejména děti po šestiletém válečném půstu toužily po pamlscích, čokoládě a žvýkačkách. Opět se konaly obvyklé oslavy narozenin prezidenta Osvoboditele - T. G. Masaryka, Jana Husa, vzniku Československé republiky, plesy a taneční zábavy.

Ale hned první poválečné volby do Národního shromáždění (Parlamentu) v roce 1946 předznamenaly - podobně jako v celé republice - budoucí vývoj. V Soběšicích získali 206 hlasů komunisté, 108 lidovci, 84 sociální demokraté, 32 národní socialisté a 5 lístků bylo nevyplněných. Příznačná byla i ustavující schůze místního národního výboru, v kterém bylo zastoupení podle výsledků parlamentních voleb. Nejpočetnější komunisté se rozhádali mezi sebou a bez ohledu na hlasování všech zastupitelů vyloučili svého vítězného kandidáta, protože jiný z nich chtěl být místo něj předsedou. Osobní zášť a rozbroje se vrátily na scénu.

Několik desítek Soběšických, zejména mladších, se v ten poválečný čas rozhodlo přesídlit do Sudet, do opuštěných vesnic po odsunu německého obyvatelstva. Mnozí tam ale nezapustili kořeny a brzy se vrátili domů. V roce 1947 postavil vedle svého domu Jan Benada provozovnu na zpracování lesních plodin. Začal od lidí vykupovat sušené houby, borůvky, brusinky a mladé hříbky zavařoval do sklenic. Po znárodnění se provoz stal součástí potravinářského podniku Mykoprodukta, zpracovával se tu kromě lesních plodin také česnek a cibule, které vozívaly kamiony z Moravy, i další potravinářské komodity. Specialitou se staly konzervy se šneky pro export do Francie. Provozovna se postupně rozšiřovala, v 80. letech zde našlo práci dokonce 25 lidí. Provoz zde však byl po roce 1989 ukončen.

Počátkem února 1948 konečně obec přistoupila k elektrifikaci, budovaly se rozvody a přípojky, ale lidé nebyli spokojeni s kvalitou prací i materiálu. Ačkoli slavnostní rozsvícení obce se konalo 6. ledna 1949, některé přípojky byly dokončeny až v květnu.

sok 1948 změnil život v celé republice. Po únorovém převratu v Praze byl i v Soběšicích zřízen akční výbor Národní fronty. Akční výbory neměly žádný právní základ, k jejich vytvoření vyzval Klement Gottwald, ale pod tlakem politické situace nikdo neodporoval. Začala vyhlášená očista veřejného života pod diktátem KSČ. V obci byli zvoleni noví členové národního výboru, sociální demokraté se museli sloučit s komunisty, lidovci a národní socialisté zastavili činnost. Nastala doba nesvobody a páchání křivd. Na venkově zejména při kolektivizaci, nuceném zakládání zemědělského družstva. (Je paradoxem života, že to, co bylo v 50. letech pro místní hospodáře zlem a utrpením, se postupem času stalo základem zlepšení životních podmínek lidí a rozvoje obce. A dnešní následník bývalého JZD má pro obec význam naprosto nezpochybnitelný.) Snaha o vznik družstva se jako první projevila v Damíči - už v roce 1950, ale zakrátko zase bylo na přání občanů rozpuštěno.

koupalV témže roce nechal tehdejší národní výbor instalovat místní rozhlas. Hotovo bylo právě před poutí, a tak celý týden po obci slavnostně vyhrávala z tlampačů muzika. A také se začalo s budováním koupaliště. Ačkoli na něj získala obec státní dotaci, se stavbou byly potíže, byla přerušována a dokončena až v srpnu 1953. Říkalo se mu sice koupaliště, ale více než letním útočištěm dětí bylo husím rájem. Každé ráno vypustily panímámy z chalup dolní vsi husy, desítky ne-li stovky jich zalehly hladinu a pokálely břehy. Marné byly snahy mládeže po oplocení koupaliště, v souboji s dětmi husy jasně zvítězily. A tak největší užitek z vodního díla měly kromě hus hospodyně, které chodívaly ke kaberně máchat prádlo, a pak samozřejmě hasiči, pro něž byla nádrž nutným zdrojem vody. Dnes se z jeho užitku těší rybáři.

V roce 1952 založil přípravný výbor (jeho předsedou byl Jan Harant, místopředsedou František Blatský) s pouhými 10 přihláškami Jednotné zemědělské družstvo. Hospodařit začalo jen na 52 hektarech (přitom v obci bylo 760 hektarů obdělávatelné půdy). Přijely traktory ze Strojní a traktorové stranice, které rozoraly meze, největší lány vznikly na Stráži, za Hůrkou a ve Vůsle. Prvním předsedou JZD se stal Josef Dryje. Oblíbený asi nebyl, o čemž svědčí i záznam v kronice, že mu někdo podřezal na pozemku 27 ovocných stromů. Největší odpůrce založení JZD Karel Harant z č. 21 (po chalupě u Uhlíků) byl násilně vystěhován, prázdné stavení nikdo neopravoval, i když v něm zpočátku sídlilo zdravotní středisko, postupně chátralo až bylo zbouráno. Dnes na jeho místě o pouti stávají kolotoče.

Místní lidé nebyli tak zámožní jako hospodáři v úrodnějších krajích, ale i tak je měnová reforma v roce 1953 zle postihla. stovka Staré peníze byly každému vyměněny za nové v poměru pět ku jedné pouze do 300 korun, nad tuto výši se měnily v poměru 1 nová koruna za 50 starých. Co to s úsporami udělalo je nabíledni. V průběhu padesátých let postupně v obci skončili jednotliví živnostníci. Ze čtyř hostinců převzala jeden Jednota, jeden zavřel a dva živořily. Skončily všechny tři mlýny, byla zrušena pekárna a ze tří truhlářů zůstal jeden, z pěti krejčích dva, ze čtyř obuvníků ani jeden.

V únoru 1956 udeřily třeskuté mrazy -32 stupňů Celsia a místy až -35°. Autobusy jezdily zpožděné, protože jim zamrzala nafta, u domů zamrzaly vodovodní trubky. Počátkem toho roku také uhynulo veliké množství ovcí. Onemocněly motolicemi, což měl zapříčinit předchozí velice mokrý rok, kdy se ovce pásly na podmáčených kyselých pozemcích. V celé vsi se proto hromadně ovce očkovaly. A téhož roku se zde objevila i první televize. Přístroj dostala darem místní veřejná knihovna.

V roce 1957 vstoupili do družstva další, značná část obyvatel však stále hospodařila soukromě. Nekonalo se sice celostátní sčítání lidí a majetku, ale přesto obec spočítala, jak se modernizuje. Zachytila to kronika: zatímco v roce 1937 byly v obci 2 motocykly, 1 osobní a 1 nákladní auto, 4 rádia. V roce 1957 tu měli lidé 68 motocyklů, 8 aut, 2 televizory a 138 radiopřijímačů, polovina domácností pak elektrickou pračku.

Od roku 1958 se rozběhla činnost divadelního kroužku Osvětové besedy, vedoucím a režisérem se stal řidič autobusu ČSAD Karel Chmelenský. První hrou byla fraška Pan radní si neví rady. Nejvíce představení nastudovali a odehráli soběšičtí ochotníci v průběhu první poloviny 60. let. Hereckou práci jim tu bohužel omezoval sál hostince u Motlů, který neměl divadelní jeviště. Velice úspěšná byla soběšická kapela Karla Kroupy, která koncertovala spoustu let po širokém okolí. Díky své proslulé kapele získal Kroupa dokonce přezdívku soběšický Kmoch. Místní kino pravidelně hrálo ve středu, v sobotu a v neděli, postupem let ale zájem opadl a návštěvnost slábla.

logovroce 1960 se JZD Soběšice sloučilo s JZD Damíč. Rok poté dostalo podle vrchu nad vsí název JZD Stráž Soběšice, v roce 1962 se připojili družstevníci z Bukovníka a v roce 1963 z Mačic. Mimo družstvo v tu dobu hospodařilo 42 soukromých zemědělců soběšických, damíčských jedenáct. V letech tak zvané normalizace velice zesílil ekonomický tlak státu na zbytek soukromníků, a tak byli postupně do roku 1974 donuceni vstoupit do družstva téměř všichni i se svými 220 hektary půdy. Soukromě hospodařit zůstali pouze tři. Obecní kronika zaznamenala v roce 1977 úmrtí posledního z nich, Matěje Brabce z č. 101, a uvedla k tomu, že celý život oral a vykonával ostatní práce pomocí kravského potahu, což v tu dobu bylo už opravdu neobvyklé. Po listopadu 1989 se JZD Stráž Soběšice transformovalo na Obchodní družstvo Soběšice.

Výraznou modernizační událostí bylo v roce 1964 vyasfaltování prašné silnice vedoucí od Mačic přes Soběšice do Strašína. (Bohužel od té doby do dnes se její kvalita moc nezlepšila.) V roce 1965 si založili rybáři spolek. Za předsedu zvolili vedoucího Mykoprodukty Jana Benadu, do užívání jim obec dala čtyři rybníky: Dražka, Myslivnu, Mačický a Tisvici u Damíče.

tvNejvětším zdrojem informací pro toto nahlížení do historie jsou pochopitelně staré soběšické kroniky. Rok 1968, rok plný nejprve nadějí a pak hořkosti z okupace vojsky Varšavské smlouvy, zachytil tehdejší kronikář bohužel jen obecně z celostátního hlediska. Dění v Soběšicích vůbec nepopisuje, konkrétní příběhy z toho jara, kdy i tady se lidé toužili opět svobodně nadýchnout, v ní chybí. Autor tohoto textu, který tu o prázdninách pobýval u babičky, může přidat jen vzpomínku na hněv, obavy a trpkost, které zavládly, když si ráno 21. srpna lidé zapnuli rádio. Nikdo nevěděl, co přijde. Před prodejnou Jednoty se utvořila fronta, mouka a cukr rychle mizely z regálů, lidé se báli, jestli nebude válka. Místní omladina měla touhu něco podniknout, ale všude vládla bezmoc. Tak alespoň popsala asfalt na silnici vápnem azbukou v ruštině: Jděte domů!, ačkoli v ty dny ruské hordy do vsi nedorazily. A u táboráku na Hořici se při kytaře zpívala tehdejší populární Běž domů Ivane.

vroce 1971 začaly práce na vodovodu pro Damíč a Soběšice, do užívání byl předán 1. září 1974. Každá domácnost musela odpracovat 100 brigádnických hodin zdarma, celkové náklady na vodovod činily 1 319 417 Kčs a odpracovalo se 10 000 brigádnických hodin. Zároveň se na návsi místo zbouraného hostince U Motlů budoval v tak zvané Akci Z kulturní dům se sálem a restaurací. Dokončen byl těsně před poutí v roce 1975. Při slavnostním otevření vyhrávala hudba, přijeli bafuňáři z okresu a byla uspořádána hostina za 10 000 Kčs (ten rok činila průměrná měsíční mzda 2300 Kčs). A místní si užívali taneční zábavu až do rána bílého.

Na pokyn nadřízených orgánů se 19. listopadu 1979 sešli zvolení zastupitelé Soběšic, Mačic, Damíče a Bukovníku, kteří dostali za úkol odhlasovat si sloučení obcí pod jeden obecní úřad. Bukovnickým to bylo silně proti srsti, jedna zastupitelka - na normalizační dobu odvážně - veřejně prohlásila, že s tím občané u nich nesouhlasí. Obávali se, že se ocitnou až na chvostu obecního zájmu i poskytování financí. Odporovat pokynu shora si ale stejně netroufli. Na závěr bylo z 24 hlasů 23 pro a jeden se zdržel. A tak zde od roku 1980 existovala jedna velká čtyřobec. Bukovnická touha po samostatnosti se naplnila až pár let po sametové revoluci, v roce 1992. Součástí Soběšic zůstaly Damíč a Mačice.

Zde stručné nahlédnutí do soběšické historie končí. Co bylo dál, si mnozí už sami pamatují...

ZPĚT NA AKTUALITY

 


V obecních kronikách psaných od let 1927, 1945, 1980 si můžete číst na adrese: www.portafontium.eukronika

Na stejné adrese najdete i matriky narozených, oddaných a zemřelých v Bukovnické farnosti od roku 1645.