 |
|||||||||||
|
|||||||||||
Podle úředních zápisů z let 1380 až 1394 vlastnil zdejší dvůr a poddané Karel z Zietossowa (patrně z Jetišova - viz poznámka vpravo), který zemřel bez přímých dědiců a majetek tak měl připadnout králi, jestliže nikdo neprokáže nárok na pozůstalost. Po tak zvaném provolání odúmrtě v Sušici 26. března 1381 se přihlásil k majetku Heřman z Radkovic, který prohlásil, že již dříve dvůr (in Sobyezicz) koupil. Dle zápisu dosvědčil Racek ze Žihobec před místosudím Otíkem z Chrastu, že je to pravda, že Heřman drží dvůr v Soběšicích již rok.
Soběšice však zcela jistě vznikly dříve než tvrdí oficiálně stanovený letopočet 1381. Například podle soudních akt pražské biskupské konsistoře jsou už roku 1378 ve sporu o ustanovení faráře v Bukovníku jmenováni jako svědci Bohuslav a Vojtěch ze Soběšic. O svědcích více podrobností uvedeno v aktech není, zda tam mají majetkovou držbu, či pouze bydliště coby poddaní. Jisto jistě ale obec již nějakou dobu musela existovat, když její jméno zaznělo při identifikaci svědků u soudu. Skutečné založení tudíž sahá mnohem hlouběji před rok 1381, nezachovaly se však žádné písemnosti, takže přesný letopočet, kdy tady první osídlenci postavili obydlí a začali obdělávat půdu, není čím určit a doložit.
Pravdivá ale je jiná ústní pověst, podle níž byla na návrší nad vsí směrem na Bukovník svedena bitva se Švédy, z čehož má i pramenit název místa - Bitovín. Obecní kronika uvádí, že zde lidé dlouhá léta při obdělávání polí nalézali množství koňských podkov, ostruh a kusy zbraní. V době třicetileté války (1618-1648) táhla českou zemí švédská vojska několikrát i směrem do Bavorska a utkala se na mnoha místech s rakouskými oddíly. Bližší podrobnosti střetu vojsk však známy nejsou. Ačkoli si v sousedním Bukovníku o bitvě vytvořili hezkou stezku pro turisty, jde pouze o fabulaci a domněnky, jak bitva vypadala. Reálné podklady pro to neexistují. Historické prameny se o nějaké konkrétní švédsko-rakouské bitvě na Bitovíně, natož o jejím průběhu, nezmiňují. Podobných bitev se v oné době udály stovky.
Obec v té době tvořily jednotlivé selské dvory, místní lidé se podle velikosti hospodářství dělili na sedláky, zahradníky a domkáře. Postupem let přibývalo ve vsi lidí a malých usedlostí bez půdy, jejichž majitelé vypomáhali na selských gruntech. V zápisech obecních kronik byli uváděni zemědělci rustikální (starousedlí), kteří měli za povinnost robotovat na panských polích - tak zvaném dominikálním majetku. Panským dvorem Lamberků, kteří tu drželi nejvíce statků, bylo číslo popisné 1 a bývalý ovčín. Poddaní Lamberků měli - jak uvádí obecní kronika - mnohem tvrdší život než ti, kteří náleželi strakonické vrchnosti. Robota byla v Rakouském císařství zrušena až v roce 1848. Z té doby je zaznamenána historka, jak jeden soběšický poddaný Lamberků právě vezl dřevo z Žichovic do Strakonic, když se cestou doslechl, že byla robota zrušena. Vypřáhl tedy koně, shodil klády z vozu a jel domů. Což svědčí o tom, že svoji vrchnost v oblibě neměl. Úřady ale stejně donutily rebela práci dokončit. Jak známo z historie, císař Ferdinand V. nedal poddaným svobodu z dobrotivosti, ale až pod tlakem lidových bouří, a to ještě pozvolna a s podmínkami - z poddanských břemen se museli vykoupit a za získanou půdu zaplatit státu i vrchnosti dávky.
V roce 1894 se mělo přikročit ke konečnému rozdělení, ale někteří Soběšičtí opět nesouhlasili. Proti způsobu rozparcelování byly neustále vznášeny námitky. Část pozemkových dílů už byla zaknihována s novými majiteli, ale po podání protestů se dělením opět zabývaly soudy. Nejvyšší soud ve Vídni dokonce rozhodl o neplatnosti aktů a nutnosti vymazání z knih, což dále zvýšilo zmatky, co komu vlastně náleží. Rozbroje za všechna léta neumělo vyřešit ani obecní zastupitelstvo, ani Okresní hejtmanství v Sušici, ani Zemský výbor v Praze. Spory se protáhly až do 20. století, nebyly vyřešeny k spokojenosti všech ani do zániku rakousko-uherské monarchie a urovnávaly se ještě po vzniku Československé republiky. Jak uvádí obecní kronika, hádky o dělení pozemků se staly příčinou dlouholeté nevole mezi druhdy svorně žijícím obyvatelstvem.
Obec vlastnila 75 hektarů, 23 arů a 92 m² lesů, nejlépe se dařilo smrku, borovici a modřínu. Ačkoli v okolí se ve velké míře pěstovaly buky (v mačických a žichovických lesích a dokladem toho je i jméno Bukovník), v soběšických lesích se téměř nevyskytovaly. Hospodáři měli zřejmě větší zájem o rychleji rostoucí dřeviny. Stromy byly vysázeny i podél silnice vedoucí přes náves. Staletá lípa stála na panském dvoře (čp. 1) před stodolou, když byla v roce 1906 poražena, měla v průměru 1,4 metru.
Zedníci a stavební dělníci pracovali u různých firem zejména v Plzni. Pěšky chodívali v neděli odpoledne do Žichovic na vlak a zase pěšky se po týdnu vraceli. Ženy, které zůstaly doma s dětmi, musely hospodařit na polích. V zimě chodily do lesů party drvařů na práci, kterou nazývali panskou robotou, neboť místo platu dostávali chvojí, vršky stromů a pařezy. Ženy domkářů a nemajetných jezdily do řepných krajů na pletí a okopávání cukrovky. Za sezónu si vydělaly okolo 500 Kčs. Jak moc to bylo? Pánský oblek stál zhruba 700 Kčs, boty stovku, kilo másla 26 Kčs a vepřového masa ke dvaceti korunám. Na podzim se jezdilo i s dětmi do okolí Žatce na česání chmele. Ještě dříve - za Rakouska - chodívali Soběšičtí na chmel údajně i do Bavorska, a to pěšky.
I lidem doma bylo hůř a hůř. V roce 1915 začaly úřady sepisovat zásoby obilí, stavy zvířectva a spustily rekvizice - zabavování a nucené odprodeje za asistence četnictva. Navíc byli lidé vyhrůžkami tlačeni k upisování válečných půjček císařskému eráru, o kterých tušili, že jsou to půjčky "na věčné časy". Do obce byly přiděleny čtyři rodiny italských uprchlíků z tyrolské části monarchie. Horní patro staré školy se změnilo v ubytovnu. Později přibyli i uprchlíci z Haliče a Ukrajiny. Kaplička přišla v listopadu 1916 o zvon vážící 30 kg, přijeli vojáci a zabavili ho. Válečný průmysl odléval z nakradených zvonů zbraně a náboje. Potraviny a další zboží bylo na příděl, a ceny všeho šplhaly do astronomické výše. Na lidi dolehla skutečná nouze a bída. Zabavování obilí a dobytka bylo největším strašákem, téměř o ničem jiném se mezi lidmi nemluvilo. Hospodáři vymýšleli zoufalé skrýše pod podlahami, dokonce i v hnoji na dvorku. A tak často, co nezabavily úřady, sežraly myši nebo to zplesnivělo. Kuřáci si vyráběli cigarety ze sušené trávy a listí. V hospodách se místo piva točil nápoj z pýru, nazývaný pivolín. V zimních měsících se přestávalo ve škole učit pro nedostatek paliva.
Dne 14. října 1918 se v Soběšicích roznesla zpráva, že v Praze je revoluce a byla vyhlášena republika. I když k tomu v celé zemi nazrávala situace, pravda to nebyla. V Praze se sice konaly demonstrace, které měly za cíl vyhlásit samostatný stát, ale skončily poté, co se v ulicích rozmístilo vojsko. To už ale ta zvěst neříkala. A tak Soběšičtí o dva týdny předběhli historii. Už toho 14. října začali oslavovat konec války a českou samostatnost. Ve vsi vypukl bujarý jásot a muzika vyhrávala tak vehementně, že přibíhali lidé z Mačic a vyzvídali, co se děje. Následující den, když se nadějná zpráva ukázala za falešnou, měli účastníci oslav obavy, jestli nebudou popotahováni četnictvem. Předčasné radovánky za pohřbívání monarchie jim ale prošly bez trestu. V rakousko-uherské říši už vládl chaos, zdecimovaná armáda bezhlavě opouštěla zákopy, úřady bez instrukcí z Vídně zůstávaly bezradné. Císař Karel I. se sice snažil nabídkou federalizace svoji monarchii zachránit, leč pozdě. Národní výbor československý vytvořený hlavními politickými osobnostmi nepřipustil nic jiného než vyhlášení vysněného samostatného státu. (V tu dobu ještě nebylo zcela jisté, zda bude mít formu republiky, parlamentní monarchie či jinou.) Když byl 28. října 1918 na obchodě Matěje Sváty nalepen plakát s provoláním Národního výboru o prohlášení samostatného Československého státu, nastaly teď už oprávněné a nadšené oslavy. Lidé vyzdobili své domy červenobílými prapory, vsí prošel průvod s hudbou, školními dítky, jízdou dvou desítek mládenců na koních a děvčaty v krojích. Před starou školou (kapličkou) se shromáždila celá vesnice. Pronášely se slavnostní proslovy a padl slib postavit padlým vojínům pomník. Vojáci se začali vracet z bojišť domů.
Například připojení Soběšic na elektrickou síť bylo navrženo již v roce 1932, kdy bylo založeno Družstvo pro rozvod elektrické energie. Zastupitelstvo však odmítlo dát příspěvek na budování rozvodů a tak z úmyslu sešlo. Slavnostní rozsvícení obce se proto konalo až 17 let poté, v roce 1949. Podle zápisů z obcecního zastupitelstva podobným způsobem skončily i návrhy na zavedení vodovodu, jenž měl zmírnit nouzi o vodu, kterou obec trpěla, neprošel ani návrh na kanalizaci či další výstavbu. Sčítání dobytka v roce 1925 zaznamenalo v obci 37 koní, 526 kusů hovězího dobytka, 119 ovcí, 66 koz, 186 prasat, 131 králíků, 1485 slepic, 79 kohoutů, 239 husí a 4 krůty. Skutečná čísla byla pravděpodobně vyšší, neboť lidé se při sčítání obávali daní či poplatků a uváděli nižší počty. Včelstev se odhadovalo na 50 úlů. Z řemeslníků zde bylo nejvíce zedníků, truhlářů a kolářů. V roce 1926 jsou uváděni 2 kováři, 3 obchody, 3 obuvníci, 2 krejčí, 1 řezník a 2 tkalci. Dále 4 hostince, 1 filiálka konzumu, 3 mlýny, 2 pily, 1 obchod s vejci a 2 hokyně. Po domácku se vyráběly nejšle čili dřeváky, nůše, košíky, kosišťata, hrábě, ošatky na chleba. Na Parýzku se vyrábělo cementové zboží, u silnice za novou školou stávávala cihelna. Až neuvěřitelně zní dneska fakt, že v obci fungovaly tři hudební kapely a v každé druhé chalupě se našel nějaký muzikant. Mnoho lidí, které neuživilo zemědělství, odjíždělo za prací k cirkusům do cizích zemí. Například v roce 1929 odjelo k různým cirkusům putujícím po celé Evropě i Orientě, 19 hudebníků a 25 dělníků.
Jako významný pokrok vnímala obec v roce 1930 zřízení státní autobusové, tzv. poštovní linky Horažďovice - Soběšice - Nezdice. Nejen kvůli spojení s městem, ale lidé se pyšnili i tím, že jméno obce zaznělo v souvislosti se zřízením spoje při jednání Parlamentu v Praze. Pro malou vytíženost však byl provoz 31. 1. 1933 ukončen. Velikou snahu o zvelebení obce vyvíjel na přelomu 30. a 40. let zejména řídicí učitel Rudolf Pešek. Přišel s programem nazvaným Lepší Soběšice. Ten měl znamenat rozvoj a zkrášlení obce. Poté, co Hitler zabral Sudety a republika přišla o nejznámější letoviska Šumavy, měl se zdejší kraj stát přitažlivým pro turisty a rekreanty z vnitrozemí. Lesy přinášely do obecní pokladny dost peněz na investice a pochopení našel i na úřadech v Sušici a v Praze, které přislíbily subvence. V plánu byla úprava návsi, vydláždění prašné silnice žulovými kostkami, vybudování chodníků, kanalizace, koupaliště, hřiště pro mládež, na vrchu Hořice měl vzniknout park a být vystavěn kostelík. Velkorysé představy zahrnovaly postavení obecního kulturního domu i měšťanské školy. Vedení obce podalo žádost o zřízení telefonní a poštovní stanice a autobusového spojení do Sušice a Strakonic. To vše se ale odehrávalo v kulisách okupace Československa a druhé světové války.
Do vsi párkrát vtrhli němečtí vojáci a prohledávali domy. Lidé měli povinnost hlásit počet chovaného dobytka, husí a kachen. Vojáci zabavovali utajené kusy i schované zásoby masa či mouky. Několik občanů bylo kvůli zatajování dokonce odsouzeno na tři měsíce do vězení, které si odseděli naštěstí jen v Sušici, a k peněžitým pokutám.
Přesto se některé plány i ve válečné době povedlo uskutečnit: 1. března 1941 začal jezdit denně autobus do Sušice a čtyři dny v týdnu do Strakonic. V únoru 1942, spustil autodopravce Karel Vojík v hostinci U Korálů promítání stálého biografu. První uvedený film To byl český muzikant provázel velký zájem a nával lidí. V červenci 1943 byl postaven na Hořici vyhlídkový pavilón - a to dokonce bez úředního povolení. V době okupace byly taneční zábavy zakázány, zato hned po jejím skončení v altánu často vyhrávala muzika a tancovalo se. Od září 1943 začal fungovat ve staré škole (kapličce) na návsi poštovní úřad.
Po válce se postupně život vrátil do obvyklých kolejí. Potraviny i další zboží byly sice stále na lístky, ale od března 1946 sortiment v obchodech obohatily zásoby UNRRA, které doputovaly do Evropy s americkou armádou. Mnoho z konzerv s hotovými jídly a různé pochutiny viděli Soběšičtí poprvé v životě. Zejména děti po šestiletém válečném půstu toužily po pamlscích, čokoládě a žvýkačkách. Opět se konaly obvyklé oslavy narozenin prezidenta Osvoboditele - T. G. Masaryka, Jana Husa, vzniku Československé republiky, plesy a taneční zábavy. Ale hned první poválečné volby do Národního shromáždění (Parlamentu) v roce 1946 předznamenaly - podobně jako v celé republice - budoucí vývoj. V Soběšicích získali 206 hlasů komunisté, 108 lidovci, 84 sociální demokraté, 32 národní socialisté a 5 lístků bylo nevyplněných. Příznačná byla i ustavující schůze místního národního výboru, v kterém bylo zastoupení podle výsledků parlamentních voleb. Nejpočetnější komunisté se rozhádali mezi sebou a bez ohledu na hlasování všech zastupitelů vyloučili svého vítězného kandidáta, protože jiný z nich chtěl být místo něj předsedou. Osobní zášť a rozbroje se vrátily na scénu. Několik desítek Soběšických, zejména mladších, se v ten poválečný čas rozhodlo přesídlit do Sudet, do opuštěných vesnic po odsunu německého obyvatelstva. Mnozí tam ale nezapustili kořeny a brzy se vrátili domů. Počátkem února 1948 konečně obec přistoupila k elektrifikaci, budovaly se rozvody a přípojky, ale lidé nebyli spokojeni s kvalitou prací i materiálu. Ačkoli slavnostní rozsvícení obce se konalo 6. ledna 1949, některé přípojky byly dokončeny až v květnu.
V roce 1952 založil přípravný výbor (jeho předsedou byl Jan Harant, místopředsedou František Blatský) s pouhými 10 přihláškami Jednotné zemědělské družstvo. Hospodařit začalo jen na 52 hektarech (přitom v obci bylo 760 hektarů obdělávatelné půdy). Přijely traktory ze Strojní a traktorové stanice, které rozoraly meze, největší lány vznikly na Stráži, za Hůrkou a ve Vůsle. Prvním předsedou JZD se stal Josef Dryje. Oblíbený asi nebyl, o čemž svědčí i záznam v kronice, že mu někdo podřezal na pozemku 27 ovocných stromů. Největší odpůrce založení JZD Karel Harant z č. 21 (po chalupě u Uhlíků) byl násilně vystěhován, prázdné stavení nikdo neopravoval, i když v něm zpočátku sídlilo zdravotní středisko, postupně chátralo až bylo zbouráno. Dnes na jeho místě o pouti stávají kolotoče.
Místní lidé nebyli tak zámožní jako hospodáři v úrodnějších krajích, ale i tak je měnová reforma v roce 1953 zle postihla. V únoru 1956 udeřily třeskuté mrazy -32 stupňů Celsia a místy až -35°. Autobusy jezdily zpožděné, protože jim zamrzala nafta, u domů zamrzaly vodovodní trubky. Počátkem toho roku také uhynulo veliké množství ovcí. Onemocněly motolicemi, což měl zapříčinit předchozí velice mokrý rok, kdy se ovce pásly na podmáčených kyselých pozemcích. V celé vsi se proto hromadně ovce očkovaly. A téhož roku se zde objevila i první televize. Přístroj dostala darem místní veřejná knihovna. V roce 1957 vstoupili do družstva další, značná část obyvatel však stále hospodařila soukromě. Nekonalo se sice celostátní sčítání lidí a majetku, ale přesto obec spočítala, jak se modernizuje. Zachytila to kronika: zatímco v roce 1937 byly v obci 2 motocykly, 1 osobní a 1 nákladní auto, 4 rádia. V roce 1957 tu měli lidé 68 motocyklů, 8 aut, 2 televizory a 138 radiopřijímačů, polovina domácností pak elektrickou pračku. Od roku 1958 se rozběhla činnost divadelního kroužku Osvětové besedy, vedoucím a režisérem se stal řidič autobusu ČSAD Karel Chmelenský. První hrou byla fraška Pan radní si neví rady. Nejvíce představení nastudovali a odehráli soběšičtí ochotníci v průběhu první poloviny 60. let. Hereckou práci jim tu bohužel omezoval sál hostince u Motlů, který neměl divadelní jeviště. Velice úspěšná byla soběšická kapela Karla Kroupy, která koncertovala spoustu let po širokém okolí. Díky své proslulé kapele získal Kroupa dokonce přezdívku soběšický Kmoch. (Vysvětlivka pro mladší ročníky: Kmochova dechovka byla ve své době slavná československá kapela, něco jako dnešní Chinaski či Kabát.) Místní kino pravidelně hrálo ve středu, v sobotu a v neděli, postupem let ale zájem opadl a návštěvnost slábla.
Výraznou modernizační událostí bylo v roce 1964 vyasfaltování prašné silnice vedoucí od Mačic přes Soběšice do Strašína. (Bohužel od té doby do dnes se její kvalita moc nezlepšila.) V roce 1965 si založili rybáři spolek. Za předsedu zvolili vedoucího Mykoprodukty Jana Benadu, do užívání jim obec dala čtyři rybníky: Dražka, Myslivnu, Mačický a Tisvici u Damíče.
Na pokyn nadřízených orgánů se 19. listopadu 1979 sešli zvolení zastupitelé Soběšic, Mačic, Damíče a Bukovníku, kteří dostali za úkol odhlasovat si sloučení obcí pod jeden obecní úřad. Bukovnickým to bylo silně proti srsti, jedna zastupitelka - na normalizační dobu odvážně - veřejně prohlásila, že s tím občané u nich nesouhlasí. Obávali se, že se ocitnou až na chvostu obecního zájmu i poskytování financí. Odporovat pokynu shora si ale stejně netroufli. Na závěr bylo z 24 hlasů 23 pro a jeden se zdržel. A tak zde od roku 1980 existovala jedna velká čtyřobec. Bukovnická touha po samostatnosti se naplnila až pár let po sametové revoluci, v roce 1992. Součástí Soběšic zůstaly Damíč a Mačice. Zde stručné nahlédnutí do soběšické historie končí. Co bylo dál, si mnozí už sami pamatují... (Zdrojem pro vyprávění o dějinách obce byly kroniky z let 1927 až 1979.)
V obecních kronikách psaných od let 1927, 1945, 1980 si můžete číst na adrese: www.portafontium.eu Na stejné adrese najdete i matriky narozených, oddaných a zemřelých v Bukovnické farnosti od roku 1645. |
oběšice byly odjakživa zemědělskou obcí. Obyvatelstvo tvořili poddaní, kteří robotovali na půdě feudálů. První zmínky o Soběšicích jsou proto jen kusé a strohé. Letopočet založení obce nikdo nezná, a proto byl odvozen
od nejstarších záznamů, v nichž je jméno Sobyezicz uvedeno - 1381.
yprávěl kdysi pan učitel soběšickým dětem, že na vrchu Hůrka stávala ve středověku tvrz loupeživého rytíře, který se svými kumpány přepadával povozy kupců putujících Zlatou stezkou 
z Bavorska do Čech. Když měšťanům - prý Budějovickým a Plzeňským - došla trpělivost s lupiči, povstali proti nim, tvrz rozbořili a srovnali se zemí. Jestli měl starý kantor pro své vyprávění nějaké podklady, nebo se jen zajímavou báchorkou snažil dětem osvěžit hodiny dějepisu, už nelze zjistit. Nežije ani pan učitel ani školáci, kteří to slýchávali a pak v dospělosti vyprávěli dál. Písemné záznamy o soběšickém loupežníkovi neexistují (alespoň dosud je nikdo neobjevil) a žádný archeologický průzkum, který by odhalil zbytky tvrze, se na Hůrce nekonal.
V uvedené době zdejší nevolníci patřili Johanitům strakonickým, vedeným velmistrem Rudolfem hrabětem Coloredem, dále Johanitům z Čimic, největší část jich náležela k panství žichovickému, v držbě Alžběty z Kolowrat a jen dva k bílenickému statku rytíře Zdeňka Ježovského z Lub. Od Kolowratů roku 1707 koupil žichovické panství (a tím i soběšické a damíčské statky) Jan Filip Lamberk, hrabě, později povýšený do knížecího stavu, kardinál a pasovský biskup. Koncem 18. století pak panství přešlo z rakouské linie rodu Lamberků na bavorskou.
e školní výuuce docházely soběšické děti počátkem 19. století do Bukovníka. Když jich tam ale roku 1826 bylo ze všech okolních obcí 210 (z toho soběšických na šedesát), počali se lidé vzpírat a nechtěli připlácet na další podučitele. Soběšičtí radní proto zažádali roku 1831 o zřízení vlastní školy. Museli se zavázat k plnění břemen spjatých se školou - vystavět a udržovat v pořádku školní budovu, dodávat potřebné palivo a vyplácet služné učiteli v částce 70 zlatek stříbrných (zlatky stříbrné se razily v Rakousku do roku 1892, poté byly nahrazeny korunami).
ři sčítáni lidí v roce 1910 měly Soběšice 990 obyvatel. Což bylo historické maximum, od té doby se počet lidí trvale žijících v obci snižuje. Živili se hlavně zemědělstvím. Pěstovali žito, ječmen, vikev, pelušku, čočku a hrách. Z okopanin brambory, zelí, tuřín (jako potravinu i krmivo), pěstoval se zde i len. Počátkem minulého století se ve vsi dokonce zpracovával a tkalo se z něj sukno. Posledním tkalcem ve vsi byl starý Vojtínek (Bernad).
Dnes lesnatý vrch Hořice vyčnívající nad obcí býval holý (více fotografií 
Většina Soběšických narukovala k 11. pěšímu pluku do Písku a ten vyjel záhy na frontu. Do švestek jsme zpátky, doufali vojíni ve snadné vítězství. Opak byl pravdou. Na západě, jihu i východě Evropy se zabydlela zákopová válka, která za sebou použitím v tu dobu nových zbraní (kulomety, letadla, tanky, smrtící plyny) nechávala tisíce mrtvých a zraněných. Povolávány byly další ročníky a noví branci. Ze zákopů přicházela polní pošta se smutnými zprávami o zraněných i padlých.
Jejich válčení mělo dohru 23. listopadu, kdy vesnici probudil ve dvě hodiny v noci hasičský signál "hoří".
astupitelé v první polovině 20. století se příliš nepřičinili o rozvoj vesnice. Jak praví obecní kronika, panovala mezi nimi určitá sobeckost a sousedská zášť. Sváry vzniklé při dělení obecních pozemků přetrvávající více 
než půl století poznamenaly život obce. Výraznějšímu budování čehokoli nového škodila vzájemná nevraživost. Mimo postavení nové školní budovy v roce 1911, nezaznamenaly Soběšice žádné zvelebení, ačkoli měly poměrně velké příjmy z obecních lesů. Vždy když byl podán někým návrh na něco nového, vystoupil jiný radní a protestoval, aby snížil prestiž konkurenta a vyzdvihl svoji protichůdným názorem.
Sušické Listy otiskly v lednu 1941 oslavný článek o programu Lepší Soběšice a snaze stát se vzornou obcí. Úsilí ale skončilo nezdarem. Největší díl viny připisuje obecní kronika řevnivosti mezi občany a také Václavu Kolářovi, který se přihlásil k německému občanství a sledoval v obci vlastní zištné zájmy. Zorganizoval petici proti zvýšenému obecnímu rozpočtu na zvelebování. Podepsalo ji 93 občanů, z nichž pak 70 podpis odvolalo, když úřad v Sušici prošetřoval důvody protestu. Tehdejší obecní kronikář Josef Sváta situaci doslova okomentoval: Je to smutná historie, jak se vedení obce, zastupitelstvo a občané zúčastnili úsilí o zvelebení Soběšic. V kronice vše popsal - dle jeho slov - pro výstrahu a příklad budoucím generacím, aby viděli, co způsobují nesváry a rozepře. Definitivně pak program Lepší Soběšice zhatila stále se zhoršující válečná situace a tvrdší postup protektorátních úřadů.
V roce 1947 postavil vedle svého domu Jan Benada provozovnu na zpracování lesních plodin. Začal od lidí vykupovat sušené houby, borůvky, brusinky a mladé hříbky zavařoval do sklenic. Po znárodnění se provoz stal součástí potravinářského podniku Mykoprodukta, zpracovával se tu kromě lesních plodin také česnek a cibule, které vozívaly kamiony z Moravy, i další potravinářské komodity. Specialitou se staly konzervy se šneky pro export do Francie. Provozovna se postupně rozšiřovala, v 80. letech zde našlo práci dokonce 25 lidí. Provoz zde však byl po roce 1989 ukončen.
ok 1948 změnil život v celé republice. Po únorovém převratu v Praze byl i v Soběšicích zřízen akční výbor Národní fronty. Akční výbory neměly žádný právní základ, k jejich vytvoření vyzval Klement Gottwald, ale pod tlakem politické situace nikdo neodporoval. Začala vyhlášená očista veřejného života pod diktátem KSČ. V obci byli zvoleni noví členové národního výboru, sociální demokraté se museli sloučit s komunisty, lidovci a národní socialisté zastavili činnost. Nastala doba nesvobody a páchání křivd. Na venkově zejména při kolektivizaci, nuceném zakládání zemědělského družstva. (Je paradoxem života, že to, co bylo v 50. letech pro místní hospodáře zlem a utrpením, se postupem času stalo základem zlepšení životních podmínek lidí a rozvoje obce. A dnešní následník bývalého JZD má pro obec význam naprosto nezpochybnitelný.) Snaha o vznik družstva se jako první projevila v Damíči - už v roce 1950, ale zakrátko zase bylo na přání občanů rozpuštěno.
V témže roce nechal tehdejší národní výbor instalovat místní rozhlas. Hotovo bylo právě před poutí, a tak celý týden po obci slavnostně vyhrávala z tlampačů muzika. A také se začalo s budováním koupaliště. Ačkoli na něj získala obec státní dotaci, se stavbou byly potíže, byla přerušována a dokončena až v srpnu 1953. Říkalo se mu sice koupaliště, ale více než letním útočištěm dětí bylo husím rájem. Každé ráno vypustily panímámy z chalup dolní vsi husy, desítky ne-li stovky jich zalehly hladinu a pokálely břehy. Marné byly snahy mládeže po oplocení koupaliště, v souboji s dětmi husy jasně zvítězily. A tak největší užitek z vodního díla měly kromě hus hospodyně, které chodívaly ke kaberně máchat prádlo, a pak samozřejmě hasiči, pro něž byla nádrž nutným zdrojem vody. Dnes se z jeho užitku těší rybáři.
Staré peníze byly každému vyměněny za nové v poměru pět ku jedné pouze do 300 korun, nad tuto výši se měnily v poměru 1 nová koruna za 50 starých. Co to s úsporami udělalo je nabíledni. V průběhu padesátých let postupně v obci skončili jednotliví živnostníci. Ze čtyř hostinců převzala jeden Jednota, jeden zavřel a dva živořily. Skončily všechny tři mlýny, byla zrušena pekárna a ze tří truhlářů zůstal jeden, z pěti krejčích dva, ze čtyř obuvníků ani jeden.
Největším zdrojem informací pro toto nahlížení do historie jsou pochopitelně staré soběšické kroniky. Rok 1968, rok plný nejprve nadějí a pak hořkosti z okupace vojsky Varšavské smlouvy, zachytil tehdejší kronikář bohužel jen obecně z celostátního hlediska. Dění v Soběšicích vůbec nepopisuje, konkrétní příběhy z toho jara, kdy i tady se lidé toužili opět svobodně nadýchnout, v ní chybí. Autor tohoto textu, který tu o prázdninách pobýval u babičky, může přidat jen vzpomínku na hněv, obavy a trpkost, které zavládly, když si ráno 21. srpna lidé zapnuli rádio. Nikdo nevěděl, co přijde. Před prodejnou Jednoty se utvořila fronta, mouka a cukr rychle mizely z regálů, lidé se báli, jestli nebude válka. Místní omladina měla touhu něco podniknout, ale všude vládla bezmoc. Tak alespoň popsala asfalt na silnici vápnem azbukou v ruštině: Jděte domů!, ačkoli v ty dny ruské hordy do vsi nedorazily. A u táboráku na Hořici se při kytaře zpívala tehdejší populární Běž domů Ivane.
