Soběšice a historické mapy

Máte-li rádi mapy a historii, zvu vás na malý
výlet po starodávných mapách Čech.

Staré mapy dokáží o minulosti vypovědět víc, než se na první pohled zdá. Zobrazují místa, která byla ve své době významná či důležitá, ač se nám tak dneska už nezdají. Soběšice se pochopitelně dostaly do pozornosti kreslířů map poměrně pozdě. Poprvé je na mapě Čech zachytil až roku 1720 Jan Kryštof Müller. Ale i starší exempláře - i když bez Soběšic - prozrazují o okolním kraji mnoho pozoruhodného.

První tištěnou mapu Čech vytvořil roku 1518 Mikuláš Klaudyán. Obsahuje celkem 280 sídlišť, města královská, kterých je 37 a jsou označena korunou, města panská, jichž je 53 a jsou označena štítem, dále ostatní sídla, hrady, zámky, kláštery a tvrze. Malá, zemědělská obec Soběšice zde samozřejmě není.
Zvláštností je, že Klaudyán nakreslil mapu z opačného pohledu - od severního pólu. Nahoře je jih, vlevo východ. Když se podíváte na detailní výřez z jeho mapy (dole), vidíte, že města Strakonice, Klatovy a Plzeň (ve žlutých oválech) jsou - proti dnešním mapám - stranově obráceně.

Z blízkého okolí Soběšic vnímal malíř Sušici (v červeném oválu, psána Sussize) a Kašperk (Kassperg, v oválu nad Sušicí). Zajímavé také je, že se autor při zakreslování drží českých názvů měst a hradů - Sussize (německé pojmenování bylo Schüttenhofen) a Kassperg (pro Němce Karslberg). Je to zřejmě proto, že Mikuláš Klaudyán byl přívržencem Jednoty bratrské a tudíž všeho českého.

Autor druhé nejstarší mapy Čech z roku 1568 Johan Criginger naopak používal výhradně německé názvy. Sušici ve své mapě pojmenoval Schlettenhoffn (v červeném oválu) a Strakonice Stracknitz. Některé názvy kupodivu uvádí nesprávně i z hlediska němčiny (například právě Schüttenhofen). Zcela pominul existenci řeky Otavy. To vše zřejmě proto, že Criginger byl učitel a luteránský kněz, svou mapu kreslil doma, bez cestování a poznávání krajů, mnoho míst tedy znal jen z vyprávění či doslechu.

-----

Mapa Čech historicky třetí v pořadí pochází z roku 1619 a nese název Regni Bohemia nova et exacta descriptio (Nový a přesný popis Království českého). K okolí Soběšic už je více pozorná. Zachycuje nejen známá místa - Sušici, Rabí, Horažďovice a Strakonice, ale i Žichovice (v mapě psány Zichowicze), Žihobce (Zihobicze) a Frymburk (Frimburg). Jejím autorem byl Pavel Aretin. Není známo, zda skutečně vlastní nohou prochodil české království při tvorbě mapy, ale zdejší kraj znát mohl, působil totiž v letech 1600 až 1608 v Klatovech jako radní písař (mimochodem - velice dobře se tu oženil, neboť sňatkem získal velký majetek). Použil česká pojmenování měst - Sušice je pro něj Sussize, píše Strakonitze a hrádek západně od nich Střela včetně písmena „ř„.

Čeština pro Aretina byla jistě samozřejmostí, po klatovském pobytu vstoupil do služeb Petra Voka z Rožmberka jako český sekretář (tajemník). Z blízkého okolí je pro nás zajímavá kresba hradu ve Frymburku (viz detail mapy vlevo). Asi málo kdo ze Soběšických, natož z návštěvníků zdejšího kraje, při projíždění touto nedalekou vsí tuší, že před 400 lety by tu narazil na hrad. Aretin právě do své mapy frymburský hrad zakreslil. Stával na strmém vrchu, který ční uprostřed vsi a musíte ho objíždět protivně ostrými zatáčkami.

Dnes vrchu nevévodí středověký hrad ani jeho zřícenina, ale jen kaplička postavená v 19. století. Řekl bych však, že Aretin kresbou v mapě poněkud přecenil mohutnost hradu. Podle nákresu by člověk soudil, že šlo o stavbu srovnatelnou s hradem Rabí. Ve skutečnosti stála ve Frymburku spíše tvrz, malý hrádeček, jehož počátky sice sahaly do 13. století, ale měl více dřevěných než kamenných hradeb. Ani sám vrch neskýtá prostor pro nějakou obrovskou stavbu. Mapa přesto zachytila pravdivý dobový fakt - existenci hradu, což dnešní mapy bohužel už nemohou. Čas ho neodvratně odvál. Kameny ze zříceniny postupem let rozebrali lidé na stavby svých chalup.

Významný český historik August Sedláček, který koncem 19. století prostudoval mnoho starých archivů, o hradu ve Frymburku napsal, že počátkem 13. století dostal podle tehdejší obliby jméno Friedenburg, což Čechové zkomolili na Frymburk. Podle hradu pak obdržela jméno i přilehlá ves. V 15. století měl hrádek v držení Racek Varlych z Bubna, který sloužil polskému králi Kazimírovi. A když uchopil zbraň proti českému panovníkovi Jiřímu z Poděbrad, přitáhlo roku 1467 české královské vojsko k Frymburku, tvrz vypálilo a rozvalilo. Ač byla o sto let později obnovena, dlouho se už slávě netěšila. Po smrti majitele, rytíře Vojslava z rodu Branišovců roku 1623, byla opuštěna a během let vojsky táhnoucími krajem opět vydrancována a pobořena.

Roku 1668 vytvořil mapu Čech v krásné podobě růže Kristián Vetter. Byla součástí historického a vlastivědného díla Bohuslava Balbína Epitome historica Rerum Bohemicarum. Názvy okolních měst jsou psány zvláštní česko-německou jazykovou směsí - například Sušice německou gramatikou, ale českým pojmenováním Suschitz, Horažďovice jsou Horaždiowitz, Kašperské Hory jsou zcela německy Bergreichstein (i když nepřesně, správný název byl Bergreichenstein).

Do míst, kde leží Soběšice, neumístil kreslíř žádnou obec, pouze kopce. (Detail vlevo.) Kdybychom chtěli věřit, že poctivě procházel krajinou a zakresloval, což sotva, šlapal určitě do vršku od Mačic na Soběšice, ne naopak, a proto kopce vymaloval tak veliké...

-----

Mapa Johanna Georga Vogta z roku 1712 nezachycuje sice Soběšice, ale překvapivě okolní zapadlá místa jako Škůdra či Damětice. Skoro by člověk řekl, že se kreslíř zmýlil. Ale při sebepečlivějším porovnávání Vogtovy mapy se současnou, nenalezl jsem v tomto kraji jinou obec, na níž by pasoval název Damietitz. A Skudra může být jedině Škůdra. Čím ale byly tyto malé vísky na počátku 18. století významné, že se dostaly na mapu Čech nesoucí název Nova totius regni Bohemiae tabula (Nová deska celého království českého), je dnes skutečně těžké odhadnout.

Autor mapy však některé vesnice v našem okolí - jak se můžete přesvědčit vlevo na detailním výřezu z mapy - umísťuje poměrně nepřesně. Například Kalenice (Kalenitz) kreslí pod Nezamyslice (Nezamislitz), tedy jižně, ač ve skutečnosti leží severovýchodně nad Nezamyslicemi. Podobně mylně umístil Frymburk (Frimburg), a sice severněji než Nezamyslice a Kalenice, ačkoliv správně patří od obou na jih.

Vogt také nezapře svůj německý původ. Ač se narodil v Plasech u Plzně a studoval v Praze, ignoroval místní česká pojmenování a použil v mapě pouze německé názvy - Schüttenhoffen, (Sušice), Bergreichenstein (Kašperské Hory) apod.

-----

Nyní se konečně dostáváme k roku 1720 a mapě Jana Kryštofa Müllera. Ten jako první v historii zakreslil Soběšice do mapy.
Müller vystudoval matematiku, kreslení a astronomii v německém Norimberku a po vítězství Rakouska nad Turky vytvářel od roku 1698 mapu Uher. Jeho zakreslování bylo na rozdíl od předchůdců poměrně přesné. Prováděl astronomická pozorování a měření pomocí busoly.
Rakouská monarchie potřebovala kvůli vojenským a hospodářským účelům vytvořit svůj podrobný a věrný obraz. Proto 4. května 1712 vydal císař Karel VI. patent, kterým oznamoval, že "jeho Veličenstvo doporučuje všem a každému obyvateli a poddanému, osobám duchovním i světským, krajským hejtmanům, vrchnostem, opatům, prelátům, hrabatům a svobodným pánům svoji císařskou a královskou milost a dává jim nejmilostivěji na vědomí, že se nejmilostivěji rozhodl dát rozvrhnout a zhotovit spolehlivou mapu svého dědičného Českého království.“ (Tímto stylem se před 300 lety císařská kancelář opravdu vyjadřovala...)

Mapa kromě sídel, vodstva a komunikací zachycuje také jednotlivé zemědělské usedlosti, mlýny, vinice, doly na zlato, stříbro, měď a další suroviny, hutě, sklárny, poštovní stanice a mnoho jiných informací. Práci Müller dokončil až v roce 1720 a vydání mapy se již nedožil (zemřel 1721). Rytecké a tiskařské práce se totiž protáhly až do roku 1722. Po jejich skončení vznikla největší historická mapa Čech o rozměrech 282 x 240 cm. Pro obří formát však byla málo praktická, proto byla vydána i ve zmenšeném výtisku.

Za vlády císařovny Marie Terezie a později jejího syna Josefa II. se stále více projevovala potřeba dokonalejšího zmapování monarchie. Došlo proto k 1. vojenskému mapování - tak zvanému Josefskému, a sice v letech 1764-1768 a 1780-1783. Mapa vznikala velice zajímavým způsobem - důstojník vojenské topografické služby projížděl na koni krajinou, pozoroval okolí a zakresloval. Jako podklad měl v ruce díleček Müllerovy mapy zvětšený do měřítka 1:28 800. Každý důstojník z koňského hřbetu zmapoval až 350 km čtverečních. Z finančních důvodů nebyla vybudována síť trigonometrických bodů, a tak pokus o dokonalou mapu logicky skončil neúspěšně. Mapa vznikla, ale kresba jednotlivých částí nešla v mnoha místech napojit, úseky k sobě nepasovaly.

Pro nás je zajímavý mapový list č. 230, který zobrazuje Soběšicko před více než 200 roky. Jsou zde dokonce i jednotlivá stavení, nákres ale není bohužel příliš dobře zřetelný. Dozvíme se tu, jak důstojník z koňského hřbetu rozuměl místním názvům. Vzhledem k tomu, že příslušel do rakouské císařské armády, je jasné, že jména přepisoval a komolil do němčiny - Sobietschitz, Damitsch, Matschitz. Název V Chalupách pod Damíčí zachytil jako Kalup, Stemšinu vcelku dobře jako Stemschine a z Bloudímu udělal Blodim. Hluboké lesy v této oblasti, jak je vidět z nákresu, byly již tehdy. Záhadné je ale pojmenování vrchu Stráž nad Soběšicemi, který lze číst snad Rzista. Což však není podobné ani jménu Stráž ani vedlejšímu návrší Bitovín. Zkratka b. za názvem bude nejspíš z německého der Berg = hora, vrch, kopec. Mapka však ukazuje, že vrch, na rozdíl ode dneška, tehdy nebyl zalesněn, stejně tak byla holá Hořice.

Kromě zakreslování do mapy měli důstojníci za úkol soupis obyvatel a koní (obojí císaře velmi zajímalo). Na okraji mapy (na detailu vpravo) zaznamenal důstojník seznam obcí svého rajónu (Nahmen der Ortschafften) a do kolonek zapsal: Počet měšťanů a sedláků = 1. sloupec, zahradníků a domkářů = 2. sloupec, koní = 3. sloupec.
Jak je vidět, v některých vesnicích, např. v Bukovníku či Škůdře, údaje asi nezjistil, a tak nevyplnil nic. V Damíči byli 4 sedláci, v Mačicích 8, v Soběšicích snad 27 (číslo je rozmazané). Domkářů v Damíči 36, v Mačicích 92 a Soběšicích 78. Proč jsou v rubrice Pferde (koně) u Damíče a Mačic dvě čísla, není jasné, ta vpravo, červená - 60 a 80 se však k tehdejšímu počtu sedláků zdají poněkud velká. V Soběšicích snad 75 (číslice jsou bohužel málo čitelné).

Ještě zajímavější pro naše poznávání minulosti je 2. vojenské mapování, zvané Františkovo, které probíhalo v rozmezí let 1836-1852. Předcházela mu vojenská triangulace (určování polohy bodů v terénu a mapě zaměřováním trojúhelníkové sítě), takže mapa je už daleko přesnější.

Správnější - na rozdíl od první obhlídky důstojníků koňmo - je i místní názvosloví. Z předchozího jména Sobietschitz je již přesnější Sobieschitz, Mačice jsou uvedeny zcela česky a Damíč pak oboujazyčně. Nenechte se jen zmást číslem výškového bodu u Damíče 388,10 - jde opravdu o nadmořskou výšku, nikoli však v metrech, nýbrž ve vídeňských sázích, což přepočteno na metrický systém (1 sáh = 1,896 m) představuje 736 metrů nad mořem. Na tehdejší možnosti je to poměrně přesné měření, dnešní mapy uvádějí 747 m. n. m.

Kartografický plán vzniklý při druhém vojenském mapování zachytil jednotlivá stavení natolik zřetelně, že si můžeme na detailu porovnat rozlehlost Soběšic před více než 160 lety s dnešním leteckým snímkem:

Je až neuvěřitelné, jak málo domů stálo počátkem druhé poloviny 19. století v Soběšicích, přitom lidí zde žilo dvakrát více než dneska. Standard jejich bydlení si už těžko dovedeme představit.

Požadavky císařské armády na přesné mapy stále rostly, a tak ministerstvo války rozhodlo o 3. vojenském mapování. V Čechách se konalo v letech 1877-1880.

Na mapě z této doby je vidět, že kreslíři už zpřesnili jméno na Soběschic, Mačicím a Damíči napak vrátili německé označení. Zanesli však do plánu několik chyb. Vrch Hořici umístili vpravo od Mačic, do míst vrchu Vojkov. Stemšinu zašmodrchali názvem Na Mštěntině, Na Pláních nazvali Na Pláně. Zato nadmořskou výšku určovali již v metrech a téměř shodně s dnešnm měřením.

Detailní pohled na mapu obce nakreslenou při 3. vojenském mapování v 70. letech 19. století dává zřetelně poznat, která stavení zde tehdy stála (mnohá z nich korespondují s polohou současných domů a mnohé chalupy, ač předělané, od těch dob stále na svých místech stojí).

Určení nadmořské výšky 657 metrů, kterou kartografové vyměřili v místech, kde začíná silnice ke Strašínu, až neuvěřitelně přesně odpovídá současnému údaji pro Soběšice 652 m. Ten bývá vztahován k hospodářskému a kulturnímu centru obce a to je od strašínské silnice právě o těch pár metrů níže.

Dolní trojmapa umožňuje porovnat, jak se vesnice postupně rozrůstala jižním směrem od původního jádra obce postaveného mezi Hůrkou a Hořicí. Někdejší pomyslný střed - náves, dnes vlastně už není centrem obce. (I když více než polohou je to dáno spíš tím, že právě zde, na návsi nejsou obchody či instituce, které se obvykle s centrem obce pojí.)

V pozdějších mapách, které nebyly tak podrobné jako mapy vzniklé při císařském vojenském mapování, se Soběšice neobjevovaly. Ani v Palackého mapě z roku 1876, která byla doplňkem jeho spisu Popis království českého, ani v Atlasu republiky Československé (1935). Samozřejmě, objevovaly se v podrobných místních mapách, ve vojenských plánech a turistických mapách i v autoatlasech vydávaných v průběhu minulého století, ale v celkových mapách Československé a České republiky ne.

Rozhodnutí o tom, která obec se v mapě objeví, je i dnes, stejně jako v minulosti, poněkud záhadné. Například na současné nástěnné mapě České republiky, kterou běžně zakoupíte v obchodech, nejsou zakresleny Soběšice, přitom ale mnohem menší Mačice ano (viz snímek vlevo), administrativně přitom jsou jen částí Soběšic. Zkrátka, logika věci nebývá občas asi tím rozhodujícím měřítkem.